spoluautorka:
Michaela Tománková
vizualizace:
Jakub Frolík
místo:
Všetaty
soutěž:
2016
Základní myšlenkou celého návrhu je očištění stávajícího objektu a vytvoření místa, kde může návštěvník prožít dobu, ve které Jan Palach vyrůstal, a vnímat tak důvody a význam jeho mimořádné oběti všemi smysly. Dům již není klasickým domem, návštěvník jím prochází v jiném rozměru.
K domu je na zbytek pozemku navržena jednopodlažní přístavba a zahrada, k zamyšlení se nad představovanou etapou, jejími důsledky pro nás a svobodou v životě člověka celkově.
Přístavba je pojednána ve své hmotě jednoduše, stávajícímu domu je doplňkem, nesoutěží s ním. Pro sousedy se snaží být co nejmenším zatížením.
Fasádu tvoří hrubý zemitě zabarvený beton, z oken se ukazuje jen sklo, střecha je navržena rovná bezúdržbová a zelená (rozchodníky a netřesky). Hlavní vstup je akcentován portálem z rezavějící oceli, vedle je pak na trnech umístěn název památníku, logo Národního muzea a malá informační tabule. V době uzavření památníku je rezavějící okenicí uzavřen i celý vstup. Okenice je odlehčena kruhovými otvory, tvořící mandalu (= „semeno života“, viz i dále), návštěvník tak může nahlédnout do „centra dění“ i v zavírací době.
Rez je užita jako připomínka ohně, živé pochodně. Ostatní kovové doplňky stavby jsou černé.
Uvnitř je již vše jemnější. Podlahu tvoří pohledové dohněda zabarvené cemflow, strop pak hladký pohledový beton. Svislé stěny jsou omítané. Středobodem celého prostoru je vnitřní atrium se stávajícím vzrostlým ořešákem vyrůstající ze štípaných šedých kamenů, prostor je doplněn o prořezávanou kouli s rezavějícího plechu (koule jako matka platonských těles, rez opět jako oheň). Kolem atria (stromu = živého svědka života Jana Palacha) se točí celá expozice a celý památník. Důležité pro celkový vjem a zážitek z „cesty po dějinách 20. století naší republiky“ jsou i navržené průhledy z interiéru do exteriéru, jako na pamětní desku s posmrtnou maskou, na branku kudy Jan Palach osudného dne odcházel, na „živé pochodně“.
Část do ulice má podzemní patro, kde je pro objekt umístěno veškeré zázemí.
Již zmíněná zahrada vytváří přirozený předěl k sousedům. Proti výstupu z novostavby je umístěn železobetonový půloblouk s pamětní deskou. Pod ní si mohou návštěvníci zapálit svíčku, kterou dostanou ke vstupence. K potoku je prostor zaplněn „živými pochodněmi“, rezavými kovovými pláty, vzpřímeně stojícími. Jsou věnovány předchůdcům a následovníkům Jana Palacha. Jsou vždy doplněny o jméno, dataci a doprovodný text. V noci jsou nasvětleny a prostor tak získává na atraktivitě i v kratších dnech a při uzavření vnitřní části památníku.
Součástí jsou i betonové kvádry k přisednutí, schody k potoku a nově vysazená lípa, jako symbol české státnosti. Od sousedů je prostor oddělen bezúdržbovým osázením vegetací (plazivý břečťan a kvetoucí rostliny) v kombinaci s lomovým kamenem. Od ulice je zahrada uzavřena stávajícím repasovaným plotem v bílé barvě, přemístěným z míst, kde jej nyní nahradila nová přístavba.
Před vstupem je pak doporučeno umísit stojan na kola.
Okolí stávajícího domu je osazeno pouze krátce střiženým trávníkem.
Návštěvník projde „ohnivým“ portálem do vstupní haly. Hala je shora osvětlená, vpravo je pult se zaměstnancem/kyní a místem pro odložení věcí. Vlevo jsou schody do suterénu, kde je několik uzamykatelných skříněk, toalety, technická místnost a zázemí, kancelář. Vedle schodiště je místnost s přebalovacím pultem a přísedem pro kojení a s toaletou pro osoby se sníženou možností pohybu.
Hlavně je tu ale začátek expozice. V čele je v kruhu Palachova fotografie, jeho životopis v datech, úryvek básně Jana Skácela a informace o památníku.
Prohlídka může začít ve shromažďovacím „sále“, který se schovává za pojezdovými dveřmi. Místnost je vybavena stupni k sezení (v nich jsou uloženy katalogy, brožury, skládací stoly apod). Výhled je směřován do atria k ořešáku, před sklem je stahovatelné plátno pro projekci a zatemnění. Za sezením je tabulovou barvou pojednaní stěna s předepsaným textem „Svoboda je…“, každý si může vzít z krabičky křídu a větu doplnit. Jednou za čas se stěna vyfotí, smaže a jede se nanovo. Z fotografií lze pak časem sestavit katalog.
Po úvodním slovu se vydáme zpět do haly a projdeme kolem atria do původního domu. Proti prosklení je na stěně s černých koleček sestavená jednoduchá mandala (mandala jako semeno života - tvarově a velikostí stejná jako ta na vstupní okenici). Na každém černém kolečku je text (svoboda, lidská práva, demokracie), pokaždé v jiném jazyce.
První místnost v původním domě je otevřena až do střechy. a znázorňuje naši zemi v letech 45-67. Je plná visících předmětů, které připomínají naši zemi v letech 1945-67 a vazbu na další státy (SSSR). Státníci, političtí vězni, vraždy, symboly, plakáty, zakázané knihy v kleci apod. Vše přímo nad hlavami, tíživost doby je tu patrná.
Další místnost je přesvícená, jasně bílá, svítí i strop, má zaoblené kontury, prosvítá nápis 1968. Návštěvník tu cítí naději a radost, něco pozitivního.
Další místnost je opět otevřená až do střechy, hned za průchodem začíná kovová černá rampa, která se motá místností a stoupá vzhůru. Celá podlaha je pokryta vystřelenými nábojnicemi, cedulemi státní hranice atd. Čím výš jdeme, tím je temněji, na stěnách běží odvlečení Dubčeka a spol. do Moskvy, srpnová invaze, zní Modlitba pro Martu. Do toho jemný šelest, zvonění rampy a výstřely, jen pár paprsků světla... nastupuje beznaděj. Rampa vyšplhá až do druhého patra objektu, jde podél pokoje, který patříval Janu Palachovi. Ve stěně je několik průhledů, kterými vidíme na stěně kalendář z ledna 1969, textovou zprávu z ČTK o upálení studenta, projekci popáleného Jana Palacha v nemocnici, různé úryvky textu z rozhovoru s paní doktorkou. Na konci rampy je opět světlo – naděje a vidina možné svobody, dostaneme se před pokoj, ke dveřím, ke schodišti do přízemí. Dveře jsou pootevřené (víc otevřít nejdou), z pokoje je slyšet celý rozhovor z nemocnice. Vedle dveří visí text „Pochodeň č. 1“. Před tím, než se vydáme po schodech dolů a prožijeme si sami na vlastní kůži Janův vlastní odchod, můžeme shora nahlédnout do první místnosti, pohlédnout zpět do minulosti, třeba se z ní i poučit. Svoboda je jen na nás.
Když scházím po schodech dolů a pokračujeme dále, míjíme různé texty hodnotící čin upálení (samotný Palach, Seifert, T. G. Masaryk (o Janu Husovi), Nový, Moskva), míjíme také vstupní dveře do domu, dostáváme se do nové přístavby, do výstavního sálu. Hned na začátku je místo pro kontemplaci, zažití právě viděného, vpravo vidím ořešák v atriu, vlevo pak velkým oknem až k brance, kudy Jan odcházel na vlak do Prahy. Protější stěna je věnována pohřbu a událostem kolem něj, ze stropu visí transparenty, stuhy z věnců apod.
V pravidelné části sálu jsou v prostoru 3 nábytkové kusy, kvádry. Venkovní stěny jsou doplněny o otvory, výhledy na „pochodně“ v zahradě, o vitríny pro fyzické předměty, o obrazovou projekci. Stěna opačná sousedí se shromažďovacím sálem a lze se s ním propojit. Na stěně je interaktivní mapa s „místy paměti“ – zásuvky, vytahovací panely s fotografiemi atd.
Každá stěna kvádru v prostoru patří jednomu tematickému okruhu a jsou vnímány jako shrnutí předchozího prožitého, s doplněním o audio a video záznamy. A) kontext doby, B) čin a odezva (hudba, literatura…), C) pohřeb, pieta a reakce režimu, D) hrob, vzpomínka, mezinárodní ohlas, E) předchůdci a následovníci (tato část je pojata formou modlitebních mlýnků = interakce a vazba na první mnichy, kteří vzali sebeupálení jako protest proti bezpráví a nepravostem), F) Palachův týden a polistopadová tradice, přesahy do budoucna.
Cesta nás dovede k „tunelu“. Projdeme si celým 20. stoletím u nás. Stěny jsou pokryty plakáty (války, únor, jaro, normalizace, listopad…), jsou dávané různými směry. Podél „chodníku“ leží zrcadla, jsou i na stropě, dochází tak k maximálnímu zmnožení. Téměř celé století je stoletím o boj za svobodu, za demokracii, za lidská práva. Kruh se uzavírá. Historie je všude kolem nás, obklopuje nás, uvědomíme si, že jsme její součástí, že ji vytváříme. V čele vidíme zrcadlo, vidíme v něm sebe. Můžeme se podívat sami sobě do očí a říct si, jak bychom se v různých situacích zachovali my. Obstál bych? Před zrcadlem jsme zpět ve vstupní hale.
Vlevo vidíme prosklenými dveřmi do zahrady, v čele je pamětní deska, pod ní mohu zapálit svíčku, kterou jsem dostal ke vstupence, již jich tam hodně vyhořelo, místo je plné vosku…
Návštěvník si může dojít až k potoku, posadit se na lavici, pozorovat „živé pochodně“, číst si jejich vypálená sdělení, přemýšlet a meditovat…
Kruh se uzavřel. Je už jen na nás, jak s budoucností naložíme.
